Úplné zatmění Slunce je přírodní úkaz nejen velice krásný, ale pro sluneční fyziky také velmi důležitý. Pouze při něm je totiž možné pozorovat úplně celou nejvyšší část sluneční atmosféry – sluneční korónu. Její pozorování jsou potřebná k získání informací týkajících se struktury sluneční koróny a jejího chování, což by mohlo přispět k zodpovězení řady otázek z oblasti sluneční fyziky. Z toho důvodu sluneční fyzikové doslova jezdí kraj světa, aby v průběhu několika málo okamžiků ulovili co nejvíce dat.
Nejinak tomu bylo při zatmění 4.12.2002, které se již tradičně vypravili pozorovat také 3 pracovníci Hvězdárny v Úpici. Zatmění bylo viditelné v Angole, Botswaně, Zimbabwe, Jihoafrické republice, Mozambiku a Austrálii. Předpověď počasí pro toto zatmění bylo nejlepší pro Austrálii, jeho délka tam byla 1 minuty. Na africkém kontinentu, kde právě probíhalo období dešťů, nejoptimističtěji z hlediska počasí vypadala Jihoafrická republika. Tam zatmění trvalo minutu a půl, nejdelší (2 minuty 4 sekundy) bylo uprostřed Indického oceánu.
Po zvážení všech pro a proti (předpověď počasí, finanční náročnost, trvání zatmění apod.) jsme se nakonec rozhodli pro Jižní Afriku. Společně s námi tam odcestovalo cca 100 kg astronomických přístrojů. Jsou to v podstatě stále tytéž přístroje, ale s přibývajícími zkušenostmi již různě upravené a odlehčené, neboť za každé přepravované kilo se musí platit a finančních prostředků na cestu není nikdy dost. Do poslední chvíle ani nebylo jasné, zda bude možné vyslat tříčlennou expedici nebo jenom dvoučlennou. Nakonec díky vstřícnosti jihoafrických astronomů mohla expedice odjet v plném počtu.
Pozorování proběhlo na pozorovacím stanovišti na severu JAR zhruba na poloviční cestě mezi Krugerovým národním parkem a městem Messina (22°27´58´´ S, 30°28´30´´ E), nedaleko vesnice Madimbo, kde začátek úplného zatmění byl v 8:19 hodin místního času a plná fáze měla trvat 1 minutu 14 sekund. Společně s námi tam bylo ještě dalších několik tisíc účastníků převážně Jihoafričanů a obyvatel dalších afrických zemí, několik Poláků a Rakušanů, ale i Australané a Američané. Většina pozorovatelů celý úkaz pojala víceméně jako společenskou akci, jejich vybavení obsahovalo převážně speciálně brýle, fotoaparáty, občas i videokamery, kterými ale snímali spíše dění kolem. Menší dalekohledy byly výjimkou. Není proto divu, že naše přístroje během přípravy a čekání na zatmění společně s ještě jedním větším dalekohledem skupiny z jedné jihoafrické university přitahovaly davy obdivovatelů s požadavkem na odborný výklad.
Počasí nám tentokrát ale moc nepřálo. Po našem příjezdu i během pobytu před zatměním, který byl věnován získání přístrojů z celnice, jejich přípravě a návštěvě několika národních parků bylo velmi teplé, suché a jasné počasí přesto, že už mělo probíhat období dešťů. Zatahovat se začalo po nezvykle krásně jasné noci ze 3 na 4. prosince, tedy na den zatmění. S vycházejícím sluncem mraků přibývalo, až se zatáhlo úplně. Občas se sice objevila mezi mraky malá díra, ale ta moc velkou naději na úspěch nedávala. S blížícím se druhým kontaktem mraky stále více houstly a temněly. Přesto se občas částečně zatmělé Slunce za velkého jásotu očekávajícího davu objevilo. My jsme moc nejásali, naopak od 2. kontaktu napjatě stáli s prsty na spouštích fotoaparátů, co kdyby přece jen…
A povedlo se. V jedné menší díře se temné Slunce s nádherně svítící korónou na několik sekund ukázalo v plné kráse. Právě na takovou dobu, abychom stihli udělat několik snímků, potřebných pro naše zpracování. Přesto naše nálada po skončení zatmění byla na bodu mrazu (což nemohly pochopit okolní davy, které jásaly, že zatmění zahlédly). Ta se zlepšila až po našem návratu a vyvolání snímků, kdy jsme konečně mohli říci, že naše expedice byla úspěšná.
Naše experimenty byly tentokrát zaměřeny především na snímkování bílé koróny přístroji s různou ohniskovou délkou (1800, 1000 a 500 mm). Expoziční doby byli upraveny v závislosti na počasí tak, že dvěma objektivy s kratšími ohniskovými délkami byly pořizovány delší expozice, dalekohledem s ohniskovou délkou 1800 naopak kratší expozice. Snímání bílé koróny objektivem s ohniskovou délkou 105 mm se tentokrát neuskutečnilo kvůli nepřízni počasí, snímkování bílé koróny digitálním fotoaparátem z důvodu jeho poruchy, kterou nám nikdo v JAR nebyl schopen opravit.
A co jsme viděli kromě zatmění? Několik národních parků, včetně Krugerova, který je jeden z nejstarších a největších na světě. Meteorický kráter starý 200 000 let. Zlatý důl v Gold Reef City. Obří kamenné hrnce na soutoku řek Radost a Smutek. Nádhernou přírodní scenérii cestou ze zatmění v Malých Dračích horách (Mpumalnga) s množstvím úchvatných vodopádů. Čajové plantáže. Staré hornické městečko Pilgrim, které je vlastně skanzenem. Jeskyni, kde byl nalezen nejstarší člověk na světě s muzeem s Burianovými obrazy a replikou Věstonické Venuše. A hlavně život a krásnou přírodu všude kolem.
(c) 2021 Hvězdárna v Úpici